METZ - Up On Gravity Hill
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak. IN FLAMES mají novou desku a radikálním soudcům znovu přinášejí dostatek podkladů pro nejrůznější báchorky na téma „Zrada“, „Zaprodanost“ nebo snad dokonce „Pád na dno“. Já tady však nehodlám zaslepeně kázat a donekonečna vytýkat partičce okolo střapatého předáka Anderse Fridéna onen tolik diskutovaný odchod od gothenburského vzorce a následný příklon k mnohem líbivější a o poznání „lukrativnější“ produkci. Osobně jim tuto stylovou proměnu nemám vůbec za zlé, ač skalní příznivec „The Jester Race“ a „Whoracle“, nové směrování sympatických Švédů uznávám a stoprocentně respektuji. Za všechno ostatně mluví i hudba samotná, jež si i přes žánrový veletoč dokázala zachovat slušnou úroveň. Ba co víc, rád přiznám, že jsem v „post-Claymanovské“ éře kapely našel jisté zalíbení, zejména pak hitparádové skladbičky typu „Evil In A Closet“ nebo „Crawl Through Knives“ točím velmi často a velmi rád.
Jen blázen by očekával, že IN FLAMES tento úspěšný „money-making“ recept (v žádném případě to nemyslím pejorativně) odloží někam do starého železa. Vždyť už sama úvodní klipovka/singlovka „The Mirror´s Truth“ mluví jasnou řečí a do světa hodně hlasitě vytrubuje, že se vlastně vůbec nic nezměnilo. Přesto si myslím, že v přestrojení za singl by mnohem lépe obstála „Sleepless Again“, rovněž velmi návyková skladba obsahující navíc zřetelné flashbacky na zlaté tvůrčí období göteborské ikony. Ze změti přívětivých melodií a gradujících „soft“ refrénků se totiž náhle vynoří Strömbladova kytara a jasně poukáže na minulost ve jménu whoraclovské klasiky „Episode 666“. Ovšem dlužno dodat, že už zdaleka ne tak energicky, spíše jen aby decentně připomenula, kdo že kdysi byli ti výrazní riffmistři, ti proslulí konstruktéři gothenburských dějin. Bohužel, produkce novinky je plochá a bezkonfliktní, jestliže na „Come Clarity“ kytary občas kousaly v rytmu thrash/death metalového kvapíku, na „A Sense Of Purpose“ se v lepších případech hlásí o slovo jen velmi nesměle, v těch horších pak vyloženě skomírají někde daleko na pozadí. Nevyvážený mix ještě podtrhuje nezvykle vytažená souprava Daniela Svenssona, který navíc znovu vsadil na otřepané a jednoznačně údržbářské rytmy.
Z hlediska kvalitativního si dovolím tracklist nových IN FLAMES rozfázovat na tři stejně dlouhé periody. První čtveřice skladeb je na tom zdaleka nejhůře a to i přesto, že ve svém středu ukrývá i ono zmiňované a pro mě celkem sympatické cukrátko „Sleepless Again“. Na druhou stranu jsme ale nuceni čelit překvapivě neutrálnímu singlu, vycpávkové „Alias“ a vyloženě kýčovité „Disconnected“ - mimochodem jasně nejslabší položce celé dvanáctihlavé kolekce. Na úvod „A Sense Of Purpose“ se tedy ocitáme v podezřele levném pouťovém stánku, trpělivě vyslechneme flašinetové melodie a se sebezapřením spolkneme pořádný chuchvalec cukrové vaty. Řeknu vám, nic pro mě (4,5/10). Od páté skladby, důrazněji podané „I´m The Highway“, se však karta začíná obracet, IN FLAMES znenadání vstávají z mrtvých a předkládají o poznání čerstvější materiál. Pravda, nakažlivých refrénů i líbivých kytar si i tady užijeme dost a dost, nicméně tentokrát již v mezích dobrého vkusu a navíc ve spojení s drsnějšími předěly, potažmo pak přímými odkazy na staré gothenburské časy. Největším šokem je bez debat „The Chosen Pessimist“, více než osm minut dlouhá, komorněji pojatá skladba disponující působivou závěrečnou gradací. Zde boduje i Anders Fridén, zatímco v jiných skladbách jeho pokusy o čistý vokál pravidelně přerůstají ve tklivé štkaní a nejrůznější plačtivé deklamace, „Vyvolený pesimista“ mu sedl až překvapivě dobře (zejména pak jeho úplný závěr). Inu, druhá část desky nesoucí se ve znamení trojice přitvrzených hitovek a jedné polobalady je tou nejlepší pozvánkou k poslechu celého „A Sense Of Purpose“ (8/10). Úroveň posledního kvarteta se nachází někde uprostřed, nicméně body navrch musím přidělit za závěrečnou „March To The Shore“, jejíž refrén mi rezonuje v hlavě bez přestávky snad už celý týden. A přitom je to tak jednoduché, jen „Falling ideals, broken seals…“. Já prostě nemohu jinak (7/10).
Tak. IN FLAMES mají novou desku a o nějakém „pádu na dno“ nemůže být řeči ani tentokrát. Dokonce si dovolím prohlásit, že nebýt rozvařeného úvodu, mohli jsme mít co dočinění s nejlepším albem „post-Claymanovské“ tvůrčí kapitoly. Na „A Sense Of Purpose“ švédská pětka znovu jasně demonstruje svůj cit složit sice jednoduché, leč ohromně chytlavé a fungující skladby, jejichž trvanlivost není ani zdaleka limitována jen několika letmými poslechy. Ano, mučte mě rýžovým nákypem, humpoleckou desítkou, místo plyšových papučí mi zlomyslně přichystejte rezavé palečnice. I po těchto nelichotivých procedurách vám řeknu jediné – tahle pop music se mi líbí.
IN FLAMES mají novou desku a o nějakém „pádu na dno“ nemůže být řeči ani tentokrát. Dokonce si dovolím prohlásit, že nebýt rozvařeného úvodu, mohli jsme mít co dočinění s nejsilnějším albem „post-Claymanovské“ tvůrčí kapitoly. Na „A Sense Of Purpose“ švédská pětka znovu jasně demonstruje svůj cit složit sice jednoduché, ale zato ohromně chytlavé a fungující skladby, jejichž trvanlivost není ani zdaleka omezena jen několika letmými poslechy.
6,5 / 10
Anders Fridén
- zpěv
Jesper Strömblad
- kytara
Björn Gelotte
- kytara
Peter Iwers
- baskytara
Daniel Svensson
- bicí
hosté:
Örjan Örnkloo
- klávesy
1. The Mirror's Truth
2. Disconnected
3. Sleepless Again
4. Alias
5. I'm The Highway
6. Delight And Angers
7. Move Through Me
8. The Chosen Pessimist
9. Sober And Irrelevant
10. Drenched In Fear
11. Condemned
12. March To The Shore
Foregone (2023)
I, The Mask (2019)
Battles (2016)
Siren Charms (2014)
Sounds Of A Playground Fading (2011)
A Sense of Purpose (2008)
The Mirror's Truth (single) (2008)
Come Clarity (2006)
Take This Life / Leeches (single) (2006)
Used & Abused - In Live We Trust (DVD) (2005)
Soundtrack To Your Escape (2004)
The Quiet Place (single) (2004)
Trigger (MCD) (2003)
Reroute to Remain (2002)
Cloud Connected (single) (2002)
The Tokyo Showdown (live) (2001)
Clayman (2000)
Colony (1999)
Whoracle (1997)
Black Ash Inheritance (MCD) (1997)
Live & Plugged (VHS) (1997)
The Jester Race (1996)
Subterranean (MCD) (1995)
Lunar Strain (1994)
Demo 93 (demo) (1993)
Vydáno: 2008
Vydavatel: Nuclear Blast Records
Stopáž: 48:26
Produkce: Daniel Bergstrand, Roberto Laghi and IN FLAMES
Studio: IF Studios (Gothenburg, Sweden)
Mix: Toby Wright, James Musshorn at Skip Saylor Recordings (Los Angeles, USA)
Mastering: Stephen Marcussen at Marcussen Mastering Studios (Hollywood, USA)
Coverart: Alex Pardee, ZeroFriends
IN FLAMES jsem si kdysi v době druhého alba objevil. Úplně sám. Bez reklam, bez časopisů, prostě jsem si pustil CDčko a bylo to tam. Občas se za ta léta pravda stalo, že se mi album nelíbilo hned na první poslech. Ale s odstupem času jsem si našel cestu snad ke všem hořlavinám a ani „A Sense Of Purpose“ není výjimkou. První poslech byl rozpačitý hlavně kvůli zvláštnímu zvuku. Přece jen jsem byl zvyklý na zuřivost předchozího alba. Ale i onen zvláštní tupý zvuk se ukázal jako doména díky níž vyjdou na povrch všechny krásně čitelné melodie, kterými plameny své dílo ozdobily. Na novince se zdařile mísí čistá esence melodických IN FLAMES, tak známých z prvních řadovek kapely, s novodobým směřováním slyšitelným hlavně v Andersově zpěvu. Album je vyrovnané a těžko nějakou skladbu vyzdvihnout nebo zatratit. Jediné co mě mrzí je, že evropská verze alba neobsahuje dovětek v podobě EPčkových skladeb. Dlouho jsem přemýšlel co mi materiál z novinky připomíná. A víte co? IN FLAMES zní jako by hráli švédský melodický death metal. Ačkoli jsou jen nadnárodní zábavovkou, jsou ve své tvorbě uvolnění a uvěřitelní.
Možná stále ještě nemám naposloucháno, možná už přece jen ano, v každém případě však musím konstatovat, že po obvyklém pozitivním efektu nového alba IN FLAMES není v čase, ve kterém se vždy spolehlivě dostavoval, najednou ani vidu, ani slechu. „A Sense Of Purpose“ proto přede mnou zůstává ležet jako nepřehledná hromada starého známého typu chytlavých melodií a riffů, v níž se díky tomu moc nevyznám, a když už v ní něco s povděkem identifikuji, jsou to jen osamocené kousky jako „The Mirror´s Truth“, „I´m The Highway“ či „March To The Shore“, které by k lepšímu dojmu potřebovaly ještě několik minimálně stejně prospívajících brášků. A tak se sám sebe ptám: mám a budu mít v sobě sílu tu hromadu ještě vůbec kdy rozkrýt? Hm, nevím, nevím. Pád na dno to tedy v žádném případě skutečně není, ale …
je to čím dál tím horší. Aspoň co se týká mého vztahu k In Flames. Mnou kdysi milovaná švédská pětka nahrála další album a já se musím přiznat, že se mi do poslechu vůbec nechtělo ... asi jsem tušil co mně čeká. Prohučelo mi to kolem uší jako rychlík a nic. Ty skladby jsou tak nevýrazné, jsou si tak podobné, a ten zvuk ... připomíná mi to první nadšené porevoluční metalové nahrávky v bývalém Československu. Bída, kdo to zvučil a míchal? Amputovali mu snad uši? Nebo je nedoslýchavý od narození? Pochybuju, že In Flames někdy překročí svůj stín, pomalu se začínám smiřovat s tím, že dny jejich tvůrčího rozletu jsou v tahu. Je to taková dělničina: každé dva roky píchačky, nástup do studia, nahrát nějakou tu novou desku (až na obal úplně stejnou jako minule), odjet pár koncertů a pak šup domů k mamině a dětem. Škoda no ... z úcty ke starým časům nepůjdu pod pět
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
To dojení vyschlého writer’s roomu je do nebe volající. Nových nápadů je pomálu, zato jsou rozmazané na dvojnásobek. Nekonečné plebiscity jsou ubíjející, nové hry vizuálně průměrné a když se to rozjede, přijde očekávatelný cliffhanger. Opouštím hru!
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.